Roman Cikhart: Fara podobojí v Borotíně

[Jihočeský sborník historický, r. 12 (1943), s. 85 - 89]

Dějiny fary borotínské, dík jejímu pozdějšímu založení, sledovati můžeme od samých počátků. Na rozdíl od sousedních far vznikla poměrně pozdě, teprve r. 1386, zajisté zásluhou Mikuláše z Borotína, jenž zastával v l. 1376—1379 úřad podkomořího, r. 1380 maršálka a 1382 hofmistra ve službách pražského arcibiskupství, ale nemenší zásluhu o zřízení fary měl kněz Buzek (Bušek), jenž po mnoho let spravoval kostel borotínský, dosud filiální k faře kostelecké, a před svou smrtí odkázal na toto zřízení 36 kop gr. Pan Mikuláš, přijav tento odkaz v hotovosti, vykázal zaň 3 kopy 20 gr. ročního platu ze vsi Kamenné Lhoty a nadto daroval pro novou faru dům v Borotíně s půl lánem polí. Tak došlo 19. března 1386 k založení samostatné fary v Borotíně, aniž bylo ublíženo mateřské faře kostelecké.¹)

Prvním farářem borotínským byl Henzlin , jehož nástupce Theodorich zavázal se zaplatiti Jiřímu, měšťanu Nového města Pražského, 13 grošů do čtyř neděl pod pokutou exkomunikace.²) Týž směnil faru r. 1403, 7. září s Petrem, který připomíná se jako svědek v rozepři oltářníka Václava řeč. Vach ve Chlistovicích.³) Po Petrovi podal pan Jan z Borotína na zdejší faru r. 1417, 23. října Zikmunda, někdy faráře ze Zdebuzevsi, který je posledním známým knězem zdejším v době předhusitské.⁴)

¹) Lib. erect. II, 224—226.
²) Akta soud. IV, 120. O sporu o faru viz t. IV, 81.
³) Tamže IV, 233.
⁴) Lib. conf. VII, 243—244.

str. 86

To již nový myšlenkový proud, zanášený sem od úst výmluvného kazatele M. Jana z lesního zátiší pod hradem Kozím, ovládl mysl i srdce zdejšího lidu. Je pravděpodobno, že M. Jan Hus sám, vyjížděje z Kozího do okolí, v městečku Borotíně kázal, nacházeje tu přízeň u tehdejších jeho držitelů, jimiž byli bratři Heřman a Jan z Landštejna, jinak z Borotína. O tomto víme, že již r. 1408 odepřel vydati knihy Viklefovy k spálení a odvolav se k papeži, dán byl arcibiskupem pražským 18. července 1410 do klatby. Oba bratři podepsali také stížný list českých stavů, poslaný po upálení Husově koncilu kostnickému.⁵) Proto měla na zdejším panství víra podobojí volný průchod a udržela se na zdejší faře plných 200 let.

V 16. stol. ovládla v Borotíně Jednota bratrská, k níž se hlásily i rody Černčických z Kácova a Vojkovských z Milhostic, jimž městečko tehdy patřilo.

Bohužel, právě z té doby máme o faře, farářích a kostele borotínském zprávy hodně mezerovité.

Z kněží té doby připomíná se Jeroným Vodňanský, později farář ve Pcherách, který ve svém kšaftě ze dne 19. ledna 1535 vyznává: „Item paní Borotínská⁶), která mně peníze založila, ta má za sebou 6 kop, které mi má za službu dáti. Na těch nechť sobě srazí, a ostatek ať sobě tu v Borotíně od lidí mně desátek dlužných vezme".⁷)

Z pozdějších kněží v Borotíně jmenuje se Jan, který r. 1533 dostal se do vězení pro své nenáležité kázání a pro neposlušnost ke konsistoři utrakvistské, bez jejíhož povolení neměl kněžství užívati. Kněz farář Zderazský totiž svědčil, že slyšel od něho na kázání, „jak jest haněl řády kostelní, zvonce, svíce a j., a ohlížeje se k oltáři, kdež Tělo Pána Krista bylo, mluvil: což vy se domníváte, že jest tu život věčný jako papežští kněží? však jest tu toliko památka; a jiné věci mluvil, že svaté nejsou s Bohem". Proto mu bylo zapovězeno užívati kněžství při straně podobojí v Čechách i na Moravě.⁸)

Po jeho odchodu, jak se zdá, fara osiřela. Asi právě tehdy byl kostel vyloupen, jak vychází najevo z výpovědi Floriana na mučení v Táboře r 1535: „V kostele borotínském vzali sme s Adamem, s bratrem mým, dvě monstranci, jedna byla mosazná, pozlatitá a druhá byla sama mosazná, k tomu kalichův šest, čtyry cínové a dva stříbrné: Na to jest mne navedl Adam, bratr můj, a dvéře kostelní nebozezem vrtal a řezákem řezal. Pak kalichy cínové rozpouštěli sme na tej skalce nad Buorotínem, a ten cín tu zůstal. Než monstranci stloukše, uvrhli sme do potoka, a malé monstrancí kus jest u Petra, Paškova bratra v Votradovicích, ale Petr jest o tom nevěděl, a jest v tom pokojíčku, kde sem líhal, v pytlíku. A kalichy stříbrné Adam rozpustiv dva v Benešově, to stříbro dal prodávati Kunce, mateři naší, a ona je nesla do Prahy a prodala, ale nevím, zač. A Adam ji navedl, aby pravila, že jí to zůstalo po ohni, když na Tábuoře hořelo"⁹) A na tom na všem umřel v Táboře.¹⁰)

⁵) Arch. češ. III, 187.
⁶) Kateřina Malovcová z Pacova.
⁷) Borový, Jednání a dopisy kons. I, 105.
⁸) Borový, Akta kons. utrakv., 76; Winter, Život církevní I, 465.
⁹) R. 1532.
¹⁰) M. Kolář v čas. „Tábor" 1865, 45; Dr. J. Straka, Z táborské knihy černé.

str. 87

Osiření fary přišlo paní Kateřině Malovcové velmi vhod. Užívala platů z polí a z luk i sadův a najímala je pilně za mnoho let. Těžce však nesli tento stav osadníci a konečně r. 1548 obrátili se k soudu komornímu naříkajíce, že už čtrnácte let je lid na osadě bez kněze a spíše slyší zvoniti na roboty a na vlky, nežli ke mši svaté a že jsou bez svátostí a pohřbů.¹¹).

Větší péči těšil se kostel za syna Kateřinina Oldřicha staršího Malovce z Malovic. Ze svědectví datovaného v úterý den sv. Františka 1580 na Borotíně dovídáme se, že týž pán dal od táborského malíře Ludvíka Oberdorfera vymalovati do kostela borotínského archu za sumu 12 kop míš., na niž mu dal hotově 1 kopu gr., ostatek vybrala si manželka Ludvíkova v mlíčném a něco na penězích.¹²) Také nový zvon ulit byl tehdy pro kostel borotínský, a to r. 1588, „ke cti nejsvětější trojice boží a sv. Máři Magdaleny a paní Theresie a Kateřiny z Borotína".¹³)

Za jmenovaného Oldřicha byl „v městě Borotíně pořád 5 let farářem" Matěj Plzeňský, jehož syna Václava, na faře borotínské z manželky Markyty zrozeného, propustil Oldřich listem daným ve čtvrtek před nedělí devítník l.1590 z poddanství.¹⁴) Tehdy byl již Matěj farářem v Poříčí nad Sázavou. Znám je i z literatury. Jungmann ve své Historii literatury české jmenuje jeho „Kázaní několik" (Balbin Boh. doct.) a „Kázaní při pohřbu uroz. paní Alžběty Waldšteinové, manž. pana Adama ml. z Waldšteina, pána na Hrádku, v Lobosicích atd., nejv. purkrabí země české" (1614).

Nástupcem Plzeňského v Borotíně byl snad Václav Žaboň [Zabonico] Čáslavský r. 1580, o němž není bližších zpráv.¹⁵) Více víme z pohnutého života posledního kněze víry podobojí v Borotíně, jímž byl Adam Felix Hrobský. Jen náhodně zachoval se na faře text titulního listu jeho žaltáře, opsaný v pamětní knize farní: „Žalmy obeczní sw. Dawida, gichžto se w kostelých krzestanských przi nessporách užíwati obyczej má. Od kněze Adama Felixe Hrobského, faráře v městys Borotíně složeny Anno 1611 a od Matouše Kralickýho v žaltář tento přepsány v ochtab svatého Martina, měsíce prosince. M. T. K. R. B."¹⁶) Dovídáme se tedy bezpečně, že v r. 1611 byl Hrobský farářem v Borotíně, ale již brzy nato, snad hned r. 1612, odešel do Votic. Příčina není nám dosti jasná. Zdá se, že stala se tehdy změna v patronátě fary borotínské. Městečko bylo v ten čas rozděleno mezi trojí vrchnost, patronát podrželi rytíři

¹¹) Borový, Akta II, 505.
¹²) Tábor, Liber sentent.; otisk „Borotín", 18.
¹³) Zvon ten přeléván 1727 a 1851, požárem 1863 pak rozlit. Kateřinou z Borotína snad je Kateřina Mirkovna z Mírku, choť Oldřichova. (Dle Paprockého Diadochu II, 104).
¹⁴) Výhostní list viz „Borotín", 19.
¹⁵) Časopis čes. musea 1918, 232: Commendatio facta ad populum Borotin pro s. Venceslao Zabonico Czaslavino A° 1580.
¹⁶) K tomu připsáno: „kteréžto litery soudím, že znamenají tak mnoho Matouš Tomáš Králický, rector Borotínský".

str. 88

Vojkovšti z Milhostic, stoupenci Jednoty bratrské.¹⁷) Ale domnívám se, že patronát přešel tehdy do rukou kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic, jehož rodu od r. 1552 patřila jedna část městečka. Pan kancléř pustil kollatury na všech svých panstvích arcibiskupovi, načež hned „proti pojištěným svobodám náboženským začala se zjevná katolická reformace s nářkem a kletbami postižených. Arcibiskupští knězi jsou na statcích, k nimž měl Lohelius¹⁸) právo, mocně dosazováni a od lidu velmi zlostně vítáni".¹⁹) Tak si vysvětluji, že dne 26. ledna 1615 světí jmenovaný arcibiskup kostel borotínský, při čemž dřívější zasvěcení sv. Maří Magdaleně změněno na titul nynější — Nanebevstoupení Páně.²⁰)

Pak by nám odchod Hrobského z Borotína byl jasný a pravděpodobnější než z obavy z nátisků lidu pasovského. Také ovšem s tím srovnati nelze, že by teprve r. 1624 byl „od kostela i z fary vypuzen"²¹) když víme, že po Novém roce 1623 opouští Hrobský s manželkou i dítkami faru i město Votice, nikoli však zemi, jak někde psáno.²²) Víme, že po nějaký čas zdržoval se v okolí Petrovic na Sedlčansku, maje obydlí ve vsi Klísinci. Později přešel do Radíkova na grunty pana Jana Černína z Chudenic, o čemž zajímavou zprávu podává list pražských místodržících ze dne 9. září 1636:

„Docházejí nás hodnověrné zprávy, že by nějaký Adam Felix Hrobenus predicant vůbec za truhláře se jmenujíce, na gruntech Vašich ve vsi Radíkovách se zdržovati a odtud jednak do Petrovic, Voběnic, Zahrádky, okolo Krásné hory, jednak zase do Klučenic, časem po myslivecku někdy po truhlářsku choditi, tam lid od náboženství katolicko-římského odvozovati, je v kacířství potvrzovati, jako též při tom křtíti, vodávati měl.

I poněvadž takoví predikantové, svůdcové lidští, nad jiné kacíře a. emigráty se vší pilností uptáni a jímáni býti mají a žádný z pánů obyvatelů na gruntech svých toho pod přísným, neprominutelným trestáním vědomě trpěti nemá, o čemž již nejednou pánům hejtmanům krajským psáno bylo, protož poroučíme, abyste — však po tichu a bez mnohého křiku — po vejš jmenovaném Felixovi Hrobenusovi dal bedlivě se ptáti..., jej ku právu Staroměstskému dodati nařídil... Podle toho také všudy na gruntech Vašich správcům a poddaným Vašim (dejte věděti), kdyby o nějakém jiném predikantu vyzvěděli, aby ho ihned jali".²³)

¹⁷) Poslední z toho rodu ve zdejší krajině byl Kryštof Přech Vojkovský z Milhostic, jenž jmenuje se ještě r. 1657, 20. Nov. v kopiáři města Jistebnice; je tu zapsán list zhostní, jímž propouští ze vší poddanosti i dědictví za svobodného Jana Nohele u přítomnosti Petra Červa a Jana Kosteleckého, sousedův městyse Borotína, „kteříž toho povědomí jsouce". (Arch. m. Jistebnice). — Když se r. 1641 ženil Havel Hrumka z Klísince s Kateřinou Nerudovou, „nejsouce ženich katolický a nebyvši u sv. zpovědi", zastavil rukojmě urozeného pana Přecha Vojkovského, že se ve 2 nedělích dostaví ke zpovědi pod zárukou 6 kop míš. (Matr. milevské). Jest to snad týž Přech Vojkovský, jenž propadl konfiskaci svým dílem na zboží borotínském.
¹⁸) Jan Lohelius, arcibiskup pražský 1612—1622.
¹⁹) Winter, Život církevní, 253.
²⁰) J. Trajer. Beschreib. d. Diözese Budweis, 639.
²¹) A. N. Vlasák, Okr. Sedlecký, 116.
²²) Týž, Okr. Votický, 10.
²³) Fr. Teplý, Mart. Škvoreckého hospodář, koresp. LIX (z arch. jindřichohradeckého).

str. 89

Zdá se tedy, že Hrobský, přečkav u nás doby nejpřísnějšího stíhání nekatolíků, ze země do vyhnanství vůbec nevyšel. Náboženská horlivost katolíků zatím potuchla tou měrou, že ani vyzvání místodržících nemělo žádoucí ozvěny a že emigraci nebylo již nesnadno se vyhnouti. —

Také Hrobského jmenuje Jungmann ve své Historii literatury české (jmenován jako farář Otygický, což Jungmann opravuje na Otwický) uváděje jeho „Kázaní", spis známý toliko z římského indexu.

Hrobským končí řada farářů borotínských na celých sto let. Bylať fara zdejší pro nedostatek kněžstva připojena r. 1624 k faře jistebnické a teprve r. 1724 zase obnovena. ²⁴)

²⁴) Srv. náš sborník IX, 52.