Roman Cikhart: Borotín v odboji. Tajemství borotínské myslivny. (K nedělní manifestaci)

[Palcát, r. III, č. 45, 17. října 1945]

V půvabném položení nedaleko mlýna a rybníka Šeborského u Borotína vystavěla roku 1766 jistebnická vrchnost obydlí pro svého myslivce, který až posud bydlel ve Smrkově, a přidělila mu pole, jehož dosud užíval mlynář. Tato myslivna, o niž se také zmiňuje rozmarný Karel Tůma v jedné taškařici „Z českých mlýnů“ (Magnesium a smůla) vstoupila za doby neblahé německé okupace do historie našeho odboje, ve kterém vůbec hrál Borotín významnou roli.

Lesní František Vyčichl byl členem odboje od roku 1942. Ve svém bytě ve zmíněné myslivně skrýval účastníky podzemního hnutí, mezi nimiž byl i bývalý komunistický poslanec Josef Lanz z Mostu, zvaný v odboji „Černý Petr“. Lesní dostal krycí jméno „Borovička“. Velmi významným činitelem hutí byl Josef Reiskopf z Prahy, jemuž říkali „Pepík Malesta“. Ruští zajatci dali mu později jméno „Čapajev“. Tento zdržoval se i na jiných místech v okolí: v rodině Kroužkově v Řevnově (č. p. 24), u Františka Hahna v Kamenné Lhotě a manželů Smažíkových v Borotíně.

Širší veřejnost se dověděla o vybudovaných krytech v lesích u Borotína, které byly dobrým útulkem pronásledovaným ilegálním pracovníkům. Méně bylo známo, jaké tajemství skrývala v sobě šeborská myslivna. V ní konaly se schůze krajského vedení odboje, tu také tiskly se časopisy „Rudé Právo“, „Palcát“, „Náš boj“ a různé letáky a tiskoviny. Zhotovovalo se 300-500 exemplářů.

Lesní Vyčichl sloužil hnutí celou duší. Nejen skrýval u sebe spolupracovníky za osvobození vlasti, ale sám aktivně se účastnil podniků. Tak pro potřeby odboje opatřil asi jeden metrický cent dynamitu s rozbuškami a zápalnými šňůrami.

Počátkem února 1943 nastalo na Táborsku hromadné zatýkání. Mezi prvními byl i lesní Vyčichl, pro něhož si přišlo táborské gestapo již 3. února. Byl sice varován, mohl se útěkem zachrániti, jako se podařilo jiným - vzpomeňme jen na táborského lázeňského Krátkého, na borotínského mlynáře Václava Houšku - věděl však, jakým útrapám by vystavil svou rodinu, choť a dva syny. Dobrovolně vydal se do spárů gestapa...

Táborští gestapáci užili i v jeho případě osvědčených metod. Několikrát byl odnesen od „výslechu“ po nelidském ztýrání v bezvědomí. Byl však pevným, nezradil nikoho, naopak dával spoluvězňům směrnice, jak je třeba vypovídati, aby unikli zatčení ti, kdož dosud byli na svobodě.

Dojemný je dopis, jejž napsal před smrtí své choti na rozloučenou. Pevnou rukou píše, aby syny učila lásce k vlasti, k té zemi, za níž on obětuje život. Dopis je dokladem, že ani kruté zacházení nacistů ve vězení nezlomilo jeho pevnou, krásnou povahu. Dne 13. září 1944 skonal na popravišti...

František Vyčichl byl první obětí nacistů z tichého venkovského městečka, jež ve dnech 20. a 21. října 1945 vzpomene svých obětí nacistického násilí.