Jan Muk: Archivář František Teplý

[Jihočeský sborník historický, r. 24 (1955), s. 59 - 67]

Dne. 11. června 1955 bude tomu deset let, co ve svém tuskulu v Malenicích nad Volyňkou zemřel ve stáří 78 let jihočeský historik archivář František Teplý. Jestliže někdo zasluhuje si označení jihočeského historika, pak je to právě Fr. Teplý — vyrostl z jihočeské půdy jako rodák z Marcovic u Volyně, celý život působil v jižních Čechách a zanechal po sobě bohaté historické dílo, jež obsahově zabírá jižní Čechy v plné šíři jejich geografického prostoru — od Chodska až k Jindřichovu Hradci, od Miličína na Táborsku až k hranicím Vitorazska — především však je historikem jihočeského lidu od nejstarších dob až do konce feudalismu.

Archivář Teplý je osobností vyhraněnou, individualitou svéráznou, historikem sui generis. Povoláním kněz, teprve studiem farních archivů ve svých prvních působištích na Táborsku byl přiveden k historii. „Učil jsem se číst stará lejstra, která jiní zahazovali na půdu, hodnotil jejich obsah pro sebe a z dějin jsem si zamiloval své povolání," připsal si na okraj jednoho z četných článků, hodnotících jeho dílo a pokračuje dále: „Přepisoval jsem materiál, i pro spisovatele o českém jihu. Mám vydávat obsah z listin — kolik čtenářů jim porozumí? Vydám příslušně celou listinu — porozumí i sedlák. Nebudu psát pro profesory, ale lidu. Z toho nezvyklá forma i řeč. Budu ukazovat, kde jsou prameny a cestu, krásu kraje, život poddaného lidu, jeho lásku k hroudě, ženě, dětem, rodné vesnici, k rodičům, památkám."¹).

V těchto několika slovech konfese in margine je vystižen celý archivář Teplý a jeho dílo — je svůj, nezáleží mu na tom, jak kritika bude posuzovat to, co vydává. „Chtěje, aby milí Hradečtí četli ne suchá data dějepisná, ale živější události své nade všecko milované „patriae Novodomensis", volil jsem široký, skoro kronikářský proud vypravování", čte se v dedikaci k I. dílu největší práce Teplého: Dějinách města Jidřichova Hradce a této své metodě — ať se komu líbila a líbí či ne — zůstal Teplý věren až do své smrti.

V knize o Baarovi, svém příteli, napsal: „Spisovatel, nenajde-li přístupu do duše národa, ať raději hned všeho nechá. A náš dobrý lid jeví se jako začarovaná, devíti zámky z pohádky zavřená půda o nestejné úrodnosti. Jediná dvě seménka se na ní zachycují a to poctivá práce a velká láska — těmi lze otevřít srdce lidu — a ještě ne hned a snadno."²) Teplý patří k těm, kdož svou přímostí dovedli získávat, třebas nelichotil a nezapíral, co sám cítil. Byl přímý a dovedl i napřimovat jiné —

¹) V literárním archivu okr. musea v Jindř. Hradci ad Fr. Teplý.
²) Fr. Teplý: Jindřich Šimon Baar v brožurce J. Š. Baar a jeho liter. dílo, strana 3.

str. 60

a dovedl i získávat své čtenáře mezi prostými lidmi, kteří ještě dnes vzpomínají na Hradecku a na Malenicku na „pana archiváře".

Teplý je však i jinak samorostlým historikem: vyšel z prakse, vědeckou přípravu si doplnil především četbou vědeckých knih a trochou přednášek, jeho zájem však nikde nevybočoval z rámce českých dějin.

Zůstal vždycky spíše praktikem než teoretikem, v jeho pracích marně bychom hledali odezvy historické problematiky, má vždycky svůj výklad, opíraje se hlavně o nepřeberný a někdy i nedosti zvážený materiál archivní. Má ho tolik, že při své neobyčejně bohaté publikační činnosti nedovede jej někdy ani plně zvládnout a kriticky zhodnotit, někdy se i vrací k téže věci v jiné formulaci a v jiném pojetí. Často cítí čtenář, jak přímo zápasí s tím, aby směstnal vše, co má k disposici, neodvažuje se ani sebe podrobnější detail vypustit. Materiál tak často určuje rozsah i disposice jeho práce — a přece Teplý dovedl být i synthetikem — stačí přečíst si jeho 35 stránkový ,,Přehled dějin města Jindř. Hradce", jak plasticky dovedl zde povědět to, co potom vylíčil v sedmi svazcích.

Historik při těchto předpokladech Teplého práce samozřejmě bude vždy postrádat vyšší pojetí dějin i jejich problematiky — Teplý na př. nepokusí se aplikovat to, co ví o manufakturách v XVIII. století, na merkantilismus jinde a přechodné formy ke kapitalistické výrobě, krisi cechů nevyloží z tohoto širokého hlediska, podobně i v jiných otázkách konstatuje prostě, co zjistil, nepouští se však na půdu jemu cizí a nejistou.

Druhý rys Teplého je jeho povolání katolického kněze — který chápe od počátku své povolání zcela osobitě. „Víte, pane biskupe", řekl jednou, když vzbudil nelibost nadřízených svou horlivou činností, „jsou dva druhy knězi, kteří chtějí svým osadníkům pomoci, je-li jim zle. Jeden se s nimi pomodlí o jeden otčenáš více, druhý jim pomáhá lacino koupit nebo sehnat levný úvěr; já patřím k té druhé sortě."³) A tak tam, kde působil, Teplý jezdil po vsích, přednášel, zakládal kampeličky a úvěrní družstva, vlastní peníze a časopisecké honoráře dával tam, kde bylo třeba pomoci. Napsal skoro všem obcím, kde působil, jejich dějiny a myslím, že jeho jediným honorářem bylo poděkování nebo čestné občanství — tak tomu bylo aspoň i při sedmidílných Dějinách Hradce, kdy na otázku o podmínkách napsání díla odpověděl mi jako by to přece bylo samozřejmé: „Jaké pak podmínky — já to napíšu a město zaplatí tisk a výnos bude samozřejmě pak jeho na úhradu tisku."

Katolický kněz a historik — to je spojení jistě ožehavé. Teplý vyřešil je zase podle svého svědomí, jak nejspíše možno si ověřit na jeho poměru k husitství. Jasně a nesmlouvavě odmítá dogmatické názory husitů, ale pro něho v nich netkví podstata hnutí. Už tam, kde líčí Valdenství na Hradecku, uvádí, že „Valdenští nacházeli sympatie všech — oni vedli výbuch sociální nespokojenosti proti vrchnostem, náboženství stalo se záminkou; není pochyby, že panstvo považovalo sedláka jen za zdroj příjmů a své zvůle ... Lid se bouřil proti panskému otrokářství."⁴)

V malé brožurce „Nářky husitské" (1438-43), otiskující materiál z třeboňského archivu, Teplý v úvodě formuloval svůj poměr k husitství takto: „Vzpomene-li Čech na národnost, její tehdejší zdatnost a netušené rozpětí, jaké se u žádného malého národa dosud neopakovalo, není

³) Sborníček „Archivář F. Teplý": J. Klik: „Zlaté srdce pana archiváře", str. 21.
⁴) Fr. Teplý: Dějiny města J. Hradce I. 1., str. 104.

str. 61

možno, aby nepocítil upřímné nadšení nad úkazem, že tentokrát neštěstím svorný český lid brzy po polském vítězství u Grunwaldu o svá prsa odrazil ve slavných vítězstvích Žižkových a Prokopových mocnou vlnu západního pochodu na východ a tím zachránil svou existenci národní, ač radosti neschází pelyňku při vzpomínce na Lipany, na nezměrnou bídu venkovského lidu, která potom následovala. Za svobodu víry, jazyka se pral český sedlák a zvítěziv prohrál svou osobní svobodu."⁵)

Proto Teplý nemá nejmenších sympatií pro lipanského vítěze Menharta z Hradce, „u Lipan", praví jinde, „Čech porazil Čecha, český živel demokratický podupán, zničen — panské zvůli byla k pozdější porobě selského lidu otevřena volná cesta."⁶) A pro poměr Teplého k Husovi ještě jeden detail: na okraj článku klerikálního „Lidu", který jásal nad tím, že „prof. Pekař otřásá starou legendou o rodišti Husově", Teplý připsal si tužkou: „Lid" by nejraději dokázal, že se Hus vůbec nenarodil."⁷)

Politika českého panstva má v Teplém vždycky nepřítele. „Páni nedávali nikdy něco zadarmo", doprovází své líčení pověsti o sladké kaši a o bitvě bělohorské praví svým jadrným způsobem: „Všechno páni prohráli na Bílé Hoře, i srdce k dalšímu odporu, dokořán otevřevše tak nesvorností a zbabělostí vrata nesmírnému moři běd a poroby na nevinný český lid."⁸) I pozdější šlechta má v Teplém přísného soudce — také „Černínové zůstávají ve svém cizinci bez lásky a účasti" a Teplý dovedl i jako Černínský archivář a zámecký kaplan říkati své mínění za světové války otevřeně šlechticům, kteří si přicházeli do archivu poslechnout, jak se dívá na situaci tento rázovitý archivář a poctivý český člověk. Teplý nenáviděl pokrytectví — na př. i takového radikála hradeckého, jako byl Bramhauzský, který „odsouzen Slavatou k smrti roku 1821, jako čáp z konopí se ze všeho vykroutil."

Stejně Teplý se netají svými sympatiemi se všemi, kdož se dostali do sporů s jezuity, a vůbec každý, kdo je utiskován, má Teplého na své straně a proto je Teplý především historikem velikosti českého lidu, jehož utrpení a slávy bojů za svobodu — ať jsou to Valdenští, Chodové, Králováci nebo poddaní na Hradecku či rada města Jindřichova Hradce tam, kde se opírá zvůli pánů Franců ze zámku. Teplý z historie vysvětluje přítomnost, nepíše nikdy historii pro historii, ale proto, aby ji četli ti, jichž se týká, a z ní se poučili.

Jeho práce mají, jak již naznačeno, zvláštní formu, něco mezi edicí a vlastním zpracováním, že historik někdy stojí na rozpacích, zda má před sebou citát či formulaci Teplého. To je často na závadu při použití Teplého děl, jež jsou pro historika především nevyčerpatelným pramenem materiálu, který možno znovu a znovu z nejrůznějších hledisek používat a na něm kriticky budovat nové poznání.

Přímo intimní poměr Teplého k minulosti jihočeského lidu má však ještě jeden zajímavý rys: hluboký smysl Teplého pro všechno, co tvoří rámec a náplň denního života a jeho lopoty, pro všechno, čím si dovede prostý člověk zkrášlit prostředí, v němž žije a učinit i lehčí břemeno, které nese, aby pod ním neklesal, ale vztyčil hrdě hlavu. Mám na mysli

⁵) Fr. Teplý: Nářky husitské str. 4.
⁶) Fr. Teplý: Dějiny města J. Hradce I. 1. str. 182.
⁷) V literárním archivu okr. musea v J. Hradci.
⁸) F. Teplý: Přehled dějin města J. Hradce v Katalogu výstavy v J. Hradci 1925 str. 35.

str. 62

stovky rázovitých úsloví a projevů lidové moudrosti i vtipu, s nimiž se u Teplého setkává jeho čtenář a jež jistě jsou pravou pochoutkou pro filologa, právě tak, jako najde v Teplého díle mnoho vzácného materiálu národopisec. Teplý napsal na 400 článků a prací, jež lze bibliograficky podchytit, jistě však ještě mnoho desítek dalších vyšlo bez označení autora v různých koutcích a hlídkách, třeba jen malé jako polosloupky, které zachytily jen stručně miniaturní obrázek, ale plný života a skutečnosti. Neboť Teplý opravdu žil s těmi, jejichž osudy líčil, jak přiznává na př. krásně v „Kubátovi": „Jako bych Blaťáky viděl na poli, na louce, v lese, doma, na panském, jak se při selské práci lopotí, co jedí a pijí, ženy se parádí.. ,"⁹) Jít s Teplým na procházku, to byl skutečně nezapomenutelný požitek— celý kraj před ním ležel vždy jako otevřená kniha, každý kámen k němu mluvil, o každé cestě a božích mukách něco věděl — ať na Hradecku nebo pod velebným Pržmem na Malenicku.

Kde tkví hlavní jádro rozsáhlého Teplého díla? Teplý se rád pouštěl do luštění záhad prehistorického osídlení, do smělých etymologií a kombinací, zde však nepochybně našlo by se nejvíce námitek, ať v dějinách jednotlivým obcím věnovaných nebo v různých menších pracích, z nichž největší je „Při hranici Vitorazské". — Také ostatní práce, samostatně vydané ze starších českých dějin — jsou jen nepatrné; potřeba doby ve dnech osvobození vyvolala brožurku o německé kolonisaci „Češi a Němci na Hradecku" (1919). Zde Teplý nenašel ještě to, co hledal. Teprve XVI. století s tak zajímavými problémy nových forem panského hospodářství, s tím související vzrůst břemen a útisku poddaných, dovedly Teplého získat tak, že napsal tu celou řadu děl, zůstávajících dosud ojedinělými pracemi na tomto úseku. Již r. 1916 vydal práci: „Dva staří hospodáři čeští (Štěpán a Jiřík Vratislav z Mitrovic)", (první velikou edici hospodářských dokumentů o působení těchto úředníků pána z Hradce, která pak vyšla ještě v rozšířenější formě jako „Příspěvky k dějinám českého zemědělství" (1926). Zde také při studiu materiálu z doby vlády pánů z Hradce na Hluboké vznikl Teplého spisek „O Zbudovských a o sedláku Kubatovi odtudž" (1920) — Teplý došel k závěru, že historický Kubata zemřel jako zasloužilý rychtář pánů z Hradce.

Druhým problémem, který z XVI. stol. Teplého zaujal a zaměstnával od r. 1922—37, bylo jihočeské rybníkářství — vedle desítek článků o jednotlivých rybnících, technických otázkách rybníkářství a hospodářském významu tohoto odvětví panské industrialisace je to především základní dílo Teplého, kde skoro vše, co dříve rozptýleně uveřejnil po časopisech rybářských a místních, shrnuto v jednotný obraz: „Příspěvky k dějinám českého rybníkářství" (1937) a článek „České rybníkářství" v díle „Co daly naše země Evropě a lidstvu".

Doba bělohorská zaujala Teplého především problémem: „Proč se stal Vilém Slavata katolíkem", osudy hradeckého vůdce rebelie Buriana Bramhauzského z Rozštejna a „Účast Hradeckých na povstání a jak je Slavata potrestal", mimo to pak jednou z prvních jeho prací byla „O českých exulantech v Pirně 1621". Jde tu vesměs o práce tematicky uzavřené do úzkého rámce —Teplý však nebyl biografista — jemu daleko víc hověl široký proud unášející s sebou masy a tak teprve zase doba pobělohorského útisku, selských vzpour a bojů, soustředila zase na sebe jeho zájem v celé řadě významných prací. Ediční charakter — ovšem podle Teplého pojetí má „Martina Škvoreckého, úředníka na Pacově,

⁹) F. Teplý: O Zbudovských a o sedlákovi Kubátovi odtudž str. 3.

str. 63

hospodářská korespondence z doby války třicetileté". „Chodská registra kostelní v Loučimi", „Klenčí, městečko na Chodsku". Polemikou „Nehistorická historie" (proti Vrbovu pojetí chodských rebelií) a „Chodové ve sporu s Lomikary" zařadil se Teplý mezi historiky Chodska a odtud vedl jej zájem k srovnání osudů Králováků k řadě dalších prací, vycházejících od r. 1931 a vrcholících v práci: ,,Z dějin boubínského podlesí do r. 1650."

Největší prací Teplého z dob poddanského útisku jsou jeho „Selské bouře", jichž převážnou část vyplňuje látka dosud úplně neznámá o selských bouřích na Hradecku v polovině XVIII. stol.; tuto knihu nutno opravdu pozorně několikrát si přečíst, aby v moři často nejasně se prolínajícího materiálu historik našel jedinečné doklady o diferenciaci české vesnice, o rozkládající se vrchnostenské moci i o nových formách vládní politiky josefínské, internacionálním charakteru odboje poddaných českých i německých vesnic, poměru měšťanů k selskému odporu, nespolehlivosti vojska, a objevil řadu jiných neznámých pohledů na českou vesnici před francouzskou revolucí. Přes tento mezník Teplý pokročil již jen menší prací „Osudy josefinských konfiskací v jižních Čechách" a několika črtami z pozdějších let až do r. 1848.

Ovšem vedle tohoto jen zhruba nahozeného přehledu hlavních prací Teplého v jakémsi průřezu věků je zde ještě skupina monografií míst, měst, panství, kde Teplý působil — kde téměř u každé je možno si ověřovat celé historické krédo autorovo. Nejdokonaleji samozřejmé na největší z nich — sedmisvazkových „Dějinách města Jindřichova Hradce". Je to však i Volyně, Švihov, Malenice, Čkyně, Klenčí, Kdyně, Licibořice, panství Zlatá Koruna, Miličín, Předslavice, Šebířov a Vrcholtovice.

Teplý byl literárně činný doslova skoro až do poslední chvíle, kdy mu smrt vyrazila pero z ruky — poslední dvě léta již těžce churav, ztrácel dík protektorátní svobodě tisku jednu tribunu za druhou, kam dříve přispíval svými články a tak jeho bibliografie se stále stává chudší — historik Chodska, zabraného do Říše, a Jindřichova Hradce, sevřeného kleštěmi protektorátních hranic se všech stran, však pevně věřil, že tato křivda bude odčiněna a dočkal se, třebas již jen na několik dní, splnění své víry.

Při 70. narozeninách Teplého vydala roku 1937 Společnost přátel starožitností českoslov. sborníček prací přátel jubilantových pod názvem „Archivář P. Fr. Teplý", v němž dr Jos. Pelikán otiskl soupis prací archiváře P. Fr. Teplého od r. 1886 do r. 1937. Dnes, kdy dílo Teplého je již definitivně uzavřeno, připojujeme seznam prací, které Teplý uveřejnil po vydání sborníčku nebo které tehdy autoru bibliografie unikly.

1920

• Hradečtí impresoři. — ON č. 40.
• Domy v Jindř. Hradci, zvlášť. otisk, pak pokračování — ON 1926—28.

1028

• Změny v selské držbě půdy na Volyňsku. — Ročenka volyň. spořit.

1933

• Hradecké rybníkářství. — Rybářský věstník, zvl. otisk.

1935

• Sto let života vesnic někdy králováckých na Volyňsku. — Strak. I., str. 6, 36, 91. II. 17, 36, 77, 103.
• Listina o nadaci Tvrdka Přečína pro kostel ve Vacově 1. P. 1411. — Strak. I. z 17/8.
• O devíti králích pod Vůstrou u Něhošovic. — Strak. I. 74/5.

str. 64

• Hojnost lososů ve Strakonicích. — Strak. I. 75/6.
• Revers hanebnice (z Hradce 1597). — Strak. I. 76/7.
• Jak jmenovati: Wimberk, Vimperk či Winterberg? — Strak. I. 124.
• O dolování na stříbro u Záblatí u Prachatic. — Strak. I. 124/5.
• O hradeckých pokladech (publ. musea v J. Hradci „Z kultur. dějin Hradce").
• Židovská daň plecháčová — tamtéž, přetisk.

1936

• Přirovnání v lidové řeči. — Strak. II. 54/5.
• Osudy zámeckých vodovodů a studny v Hradci. — ON č. 1 — 4.
• Vzpomínka na vlasteneckého kněze T. V. Nováka. — Strak. II. 96.
• Lidové názvy nemocí. — Strak. II. 30.
• Bitva ve Čkyni 4. února 1742. — Strak. II. 89/91.

1937

• Příspěvky k dějinám českého rybníkářství. — Publ. min. zemědělství, ref. Davídek ČDV, roč. 37, 216/17, Hadač ČČH 39, str. 72, Muk ON č. 37, Kolovratník, Zem. archiv 458/9, Nová práce 159/60.
• Dějiny města Jindř. Hradce I. 4, zpr. Roubík ČDV, str. 56/7, Muk ON, č. 1., ČČH str. 170/2.
• Poslední rodu Hodějovských z Hodějova. — Strak. III. 121.
• Poslední rodu Lipovských z Lipovic. ČRS 1937/8, 124/6.
• Obnova hranic aneb mezníků mezi obcí Černětickou a Nišovskou. —-Strak. III. 54/5.
• Jak za starodávna trestali vrahy. — Strak. III. 27/28.
• Malenice r. 1406. — Strak. III. 28/9.
• Prodej statku předslavského r. 1684. — Strak. III. 52/3, 74/9, 103/7.
• Pozoruhodné proroctví. — Strakonicko III. 59.
• Bída sedláků po válce. — Strakonicko III. 58.
• Bída učitelská. — Strak. III. 60.
• Cena soli r. 1645. — Strak. III. 59.
• Rozprodej vejsadních krčem panských na Březském panství. — Strak. III. 94.
• Černětice u Volyně před 200 lety. — Strak. III. str. 95/97.
• Přehled dějin Čkyně na Šumavě — památník: Město Čkyně v upomínku na 400 let povýšení na město.
• Úpadek myslivosti. — ČSZ 298/9.
• O mistru polním a chovu ovcí 1560.-1730. — ČSZ 35.
• Vzpomínky na počátky Kampeliček, Praha, knih. Kampeliček, refer. ČČH 1938.
• Přípravy k válce našich předků. — ČSZ 299.
• Za časů mládí. — ČSZ 362.
• Naši mezi sebou. — ČSZ 354/6.
• Štěstí z návštěvy císařské. - ČSZ 210.
• Hospodářské poměry statku Protivína na konci XVI. stol. — VČZM 28/33, 84/9, 141/4.

str. 65

• Národní smýšlení staré šlechty. — ČSZ 146.
• Vzpomínka na prof. Dr J. Pekaře. — ČSZ 85/6, otisk ON 6. 12.
• Vzpomínka na prof. Dr J. Pekaře. — Český Jih 14, 28/VIII, 11/IX.
• Válečné útrapy venkovského lidu (1646/8) — ČSZ 226/7.
• Ze života J. Š. Baara. — Praha. Novina str. 459.

1938

• Prodej statku předslavského r. 1864.— Strak IV. 102/7.
• O obnově fary v Předslavicích. — Strak. IV. 120/1.
• Poslední rodu Hodějovských z Hodějova. — Strak. IV. 121.
• Starousedlíci na Předslavicku u Volyně. — Strak IV. 51/3.
• Seznam farníků osady Vlachobřezovské z r. 1650—70. — Strak. IV 94.
• Chvála volyňského rodáka (děkana Pavlovského). — Strak. IV. 95.
• Rod pánů Bavorů ze Strakonic. — Strak. IV. 95/6.
• Některé zvláštnosti řeči Králováků.— Strak. IV. 122/6.
• Jak se psalo po česku před 150 lety.— ČZ str. 138.
• Sedlák zachoval českou řeč a knihu.— ČZ 161.
• Katol. Moderna, J. Š. Baar a kard. Lev Skrbenský. — Cesta 1938, str. 377/82.
• Počátky národních popěvků. — ČZ 308.
• Zánik královských svobodníků, — VČZM 184/5.
• Osudy českého lidu v době poddanství. — VČZM 74/5, 129/43.
• Platy, daně, dávky poddaných v XVII. stol. — VČZM 18/22.
• Obtíže vrchnosti s poddanými. — ČZ 234/5.
• Valde bene rybní čeledi. — ČR 93/99.
• Ze zlatých časů (7 létá válka). — ČZ 82/3.
• Z hradecké vodní knihy. — ON č. 35.
• Licibořice a okolí. — Spoř. a založ. spolek v Licibořicích, str. 182.
• Na vejminek (Nespravovice 1786), — ČZ 211.
• Z minulosti Poleně. — Klat. listy 23. a 30. VII.
• Svozování tříletých plodů na podzim l. P. 1591 na Hlubocku. — ČR 155.
• Rybník na (raplana?). — ČR 154/5.
• Starosti Prachatických o ryby. — ČR 4/6.
• Dvacetiletí nového rybníka (Hradeckého u vsi Mutin či Mutiněvsi). — ČR 138/41, 150/3.

1939

• Starý obraz Matky Boží v Představicích. — Strak. V. 28.
• Co stálo jindy várečné právo ve Volyni. — Strak. V. 23.
• Ze selské minulosti. — VČZM 34/7, 114/21.
• Postavení sedláka v konci XV. stol. — Venkov 24. 11. 39.
• Rozdíl panské půdy a selské. — VČZM 9/11.

str. 66

• Máčná (mléčná?) a masná povinnost poddaných. — ČZ 166/7.
• Slasti poddaných se zvěří. — ČZ 298/9.
• České rybníkářství (dílo „Co daly naše země Evropě") 125/8:
• O rybnících v západním dílu Moravy. — ČR 102/6.
• Paní Rejna Černínova z Chudenic, posléze Bejšovcová. — ČSPS 106/115.
• Rychtářská knížka (Mašek Šrámek v Kojetíně 1766—1796). — VČZM 97/102.
• Jména a valor. mince v Čechách po r. 1811. — SJSŘ 81.
• Staré popisy hradu Pušperka. — Klat. listy 25/3 1939.
• Vzpomínky na arch. O. Frantu. — Klatovské listy 16., 23., 30. IX.
• Na přídeští (O české knize). — ČZ 232, 350/1.
• O svěřenství u nás. — SJSČR 651/71.

1940

• Císař Josef II. a sedláci. — VČZM 37/43.
• Selské poměry za doby cís. Josefa a zvl. na českém jihu. — ČZ 1940, str. 170, 176/7, 1941 strana 2/3, 10/11, 22/3.
• Z dějin feud. zemědělství v Čechách. 1550—1600. — VČZM 573/8.
• Vrchnosti a poddaní — VČZM 127/8.
• Z časů roboty. — Venkov 11. a 25. VIII. 1940.
• Selský výdělek při rybním hospodářství. — ČR 139.
• Radmírov, Radmírovský, Malý Radmírovský, Maloradmírovský, Kleinrammerschläger, Rammerschlag, Vladický. - ČR 82/4, 94/5, 109/111.
• Když se panský rybník stane městským. (Plešisar u Radouně.) — ČR 71/4.
• J. Š. Baar. Sborník „Z kraje J. Š. Baara" str. 4/7.
• Svatba na Chodsku. — Tamtéž 34/42.
• Z dějin boubínského podlesí do roku 1650 (II. vyd.) — upr. Davídek. — ČDV 280.
• Malenice, hist. přehled — Knížka o Malenicích — str. 9/15.
• Ženy ve starých zápisech. — Venkov 7/4. 40.
• Proč sháněli majitele ze selských u-sedlostí. — Venkov.
• Světecký, t. j. rybník ve Světci u Deštné, nyní proboštství hradeckého. — ČR 135/7.
• Tři jihočeští slavní agronomové (Felix Pušperský, Štepán Vratislav a Jiří Vratislav). — VČAZ 573/8, ref. ČDV 1941 str. 44.
• Nepořádky při požáru a starý hasicí řád. — ON č. 24/5.

1941

• Z nejstarších dějin Kdyně. — Kdyňsko str. 95/100.
• Kronikáři selští na Volyňsku. — ČZ 200/1.
• Některé nové zprávy o básníři Šimonu Lomnickém z Budce. — ON č. 29/30.

str. 67

• Radujte se, sedláci. - ČZ 189.
• Jesuité jako vrchnost a oekonomové.— VČZM 17/22, 55/9; 128/9.
• Stálé daně poddaných. — Venkov 4. 11.
• Selské lesy na Jindřichohradecku. — ČVD 61/2.
• Lovčí ve funkci hajného řek, potoků a rybníků. — ČR 118.
• Nejstarší buditelé zemědělství. — VČAZ 300/5, 401/5.
• Martin Rezek ze Strakonic, farář ve Strašeni, tuláček Boží 1550/89.
• Musej. společ. ve Strakonicích, 47, 493/6, ref. VČZM 60/1, 104/5.
• Ze smutné doby (1650 —1700). — ČSPS 1941—2 (vyšel 1946) 92/101.

1942

• Jesuiti jako vrchnost a oekonomové.— VČZM 75/83.
• Hledači pokladů. — VČZM 97/105.

1943

• Pravdův mlýn v Malenicich. — Venkov 15/9 1943.
• Matriky, zřídlo českých příjmení. — ČRS XV.
• Předání poddaných nové vrchnosti.— VČZM 60/1.
• Osudy selského člověka v poč. XVIII. st. — VČZM 60.
• Sleva roboty. — VČZM 61.
• Nálezy ryzího zlata. — VČZM 61.

1944

• O původu a změnách příjmení. — ČRS XVI. 5/7.
• Různosti českých příjmení. — ČRS XVI. 52/3.
• Rybníci a vody běhuté při panství Konopišti a Zelené Hoře r. 1560.— ČR 19/21.
• Pstruhové rybníky. — ČR 104/6, 123/7.

1945

• Rybník Vojířovský. — ČR 27/8.

1946

• Černínové z Chudenic, vyhaslá větev rodu na Cerhonicích a Miroticích. — Rodokmen I.

1947

• Baarův Výlet na Výhledy. — II. vydání upravil F. Teplý.

Vysvětlení zkratek: ČDV Časopis pro dějiny českého venkova, ČČH Český časopis historický, ČRS Časopis rodopisné společnosti, ČZ, ČSZ Českoslov. zemědělec, ČR Českoslov. rybář, ČSPS Časopis společnosti přátel starožitností, ON Ohlas od Nežárky, SJSČR Sborník jednoty starých českých rodů, Strak. Strakonicko, VAZ Věstník Akademie zeměd., VČZM Věstník časopisu zeměd. musea.