František Sahula: Dědeček autobus [Počátky autobusové dopravy v Mladé Vožici]

[Zemědělské noviny, 21. 9. 1971]

Jsou lidé, kteří dnes neučiní krok pěšky. A člověk si ani neuvědomí, že ještě před padesáti lety autobus byl něco takového, jako dnes nejmodernější proudové letadlo. Průkopníkem naší autobusové dopravy, je inženýr F. Nyklíček, který v r. 1908 přišel po několikaleté praxi v Kudličkově továrně na motory k poště do Vídně, kde se tehdy začalo uvažovat o tom, aby automobily nahradily koňské povozy. Tak jeho přičiněním již v roce 1908 na české silnici se rozjel první autobus a to na trati Pardubice-Bohdaneč a Pardubice-Holice. K této lince do r. 1914 přibyly další, takže do vypuknutí I. světové války bylo v českých zemích 20 linek s celkovou délkou 580 km a na Slovensku tři letní linky o délce 62 km. Válkou byl další rozvoj automobilové dopravy na čtyři roky zastaven, neboť autobusy dostaly nové poslání v armádě.

A po válce, ač chyběly autobusy, přesto byla brzy obnovena první trať mezi Pardubicemi a Bohdančí. Byly to zpočátku vojenské automobily na železných obručích. Poštovní správa měla však zájem na nových vozech. A tak se ing. Nyklíček s dvěma spolupracovníky vydal do Itálie, kde v autoparcích s válečnou kořistí automobilů zakoupili 44 aut většinou značky Praga a Laurin o Klement, s nimiž pak bylo obnoveno dalších 12 linek.

Po první světové válce existovalo snad jediné okresní město v Československu - Mladá Vožice u Tábora - které nebylo spojeno veřejným dopravním prostředkem. Toto město, jemuž pro jeho polohu, okolí a lesnatý, parkovitě upravený „Hrad“ s romantickým kaňonem byl připsán superlativ „Český Solnohrad“, žilo svým družným svérázným kulturním a společenským životem. Tento způsob života se udržel jen vlivem vzdálenosti od dráhy.

Jediným spojem jednou denně byla poštovní bryčka s jedním koněm a postiliónem z Mladé Vožice do železniční stanice Sudoměřice-Nemyšl.

Nutnost si vyžádala pro Mladovožicko poštovní autobusovou dopravu, jejíž služba pro poštu byla přesně určena a vázána pevnou úmluvou. V polovině září 1921 vyjel přímý autobus od mladovožické radnice do Tábora. Byl to, jak snímek dokumentuje, skutečný dědeček dnešních autobusů. A ta jízda na kolech bez pneumatik po štěrkované, výmoly protkané okresní silnici! K tomu jako doplněk byla netušená a neplánovaná zastávka, kterou si vyžádala nutná oprava. Nebylo divu, neboť jednou zlobilo zapalování, zasouvání rychlosti, hnací řetězy se svými zapínači apod. To však nevadilo, byl to pokrok, který ušetřil cestující a zbavil je namáhavé a často v nepohodě několikahodinové cesty. Stará sláva silnic jako by se ve změněné podobě vracela. Trubka postilióna byla vystřídána signály klaksonů poštovních autobusů. V třicátých letech převzala dopravu autobusová dopravní společnost JAS již s moderními a pohodlnými autokary a Mladá Vožice se stala východiskem pravidelných autobusových linek nejen do Tábora a Votic, ale i do Sudoměřic, Louňovic, Smilových Hor a Benešova, odtud přípojem až do Prahy.

To byl počátek dopravy na Mladovožicku, bez níž si dnes nedovedeme současný život dost dobře představit. Bylo třeba překonat ještě mnoho překážek - zřídit dílny, zajistit zásobování benzínem a naftou, pečovat o bezporuchový provoz, postarat se o kvalifikované kádry.

A dnes? Po roce 1945 převzala autobusovou dopravu ČSAD a zavedla nejen další linky, ale rozšířila a obohatila jízdní řád dalšími spoji a turnusy. Pravidelné dálkové rychlíkové autobusy denně přímo spojují Mladou Vožici s Prahou. Důležitý je též spoj linkou České Budějovice-Mladá Vožice-Kolín. Autobusová doprava ČSAD v Mladé Vožici soustřeďuje se na účelném a prakticky vybaveném autobusovém nádraží. Padesátého výročí vzpomněla ČSAD spolu s poštou a MěstNV v Mladé Vožici velikou slavností.

Poznámka Jiřího Kostrouna, řidiče autobusu z Mladé Vožice:
Doprava autobusem na zmíněné trase byla zahájena v polovině září, konkrétně ve čtvrtek 22. září roku 1921, přičemž zkušební jízda byla provedena o den dříve. Pravidelný provoz byl zahájen spojem v 10 hodin a 39 minut odjezdem autobusů od budovy železniční stanice v Táboře, tedy nikoliv odjezdem od mladovožické radnice. Doba jízdy vozů byla 1 hodinu a 13 minut, trať měřila 19 km a konečná zastávka byla před hotelem U Pilátů, dnes restaurace U zvonice.
Ještě podotýkám že úplně první autobusy byly vybaveny benzínovými čtyřválci o výkonu 40 koní, které byly schopny rozhýbat vozy až na 25 kilometrovou rychlost.

(duben 2007)