Tomáš Zahradníček: Iluze vzdělání a stupně nepůvodnosti

[MF Dnes, 11.7.2007, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Případ prorektora Západočeské univerzity v Plzni Ivo T. Budila vybízí k úvahám o výuce společenských věd na českých vysokých školách, chmurným nebo žertovným, podle nátury.

Pro toho, kdo nedával pozor, nejprve stručná rekapitulace: v Sociologickém časopise vydal letos v dubnu sociální antropolog David Scheffel z Kanady zamyšlení nad vývojem svého oboru u nás. Varoval v něm před stavěním akademických Potěmkinových vesnic. Podnítila ho k tomu četba studie podepsané Ivo T. Budilem, v níž poznal mírně upravené vlastní dílo. Profesor Budil označil případ za technické nedopatření.

Tomáš Kaiser poté zveřejnil na internetu obdobný příklad z knihy, za niž získal Budil titul docenta. Nalezl zdrojový text, který byl podkladem pro jednu partii v Budilově knize. Výklad sledoval originál místy překladem, místy parafrázemi, původní text přebíral v jeho stavbě i jednotlivostech. Při sociologickém časopisu Biograf vznikla internetová stránka www.biograf.org/budil, kde se objevily další analýzy -ukázky pasáží z Budilových prací, které jsou nepřiznaným překlademparafrází studií vydaných v cizině. Případem se bude přes prázdniny zabývat etická komise Západočeské univerzity.

Vysokoškolský pedagog má být člověk dvou talentů, vědeckého a učitelského. Oprávnění učit a řídit chod školy, tedy akademické tituly, se udílejí za výsledky vědecké práce. Ale k vlastní výuce je třeba především talent organizační a učitelský, které nikdo nezkoumá.

Věda a výuka se přitom rády nemají. První si žádá originalitu a specializaci, druhá je založena na nepůvodnosti a smyslu pro dodržování standardů. Který z učitelů základů filozofie na českých vysokých školách sám četl díla, jejichž třívěté charakteristiky diktuje studentům do pera a zkouší je?

Doba si od vysokých škol žádá bakalářské cykly, v nichž se způsob učení blíží víc střední škole než tradiční univerzitě. Mají nízké náklady a vysokou průtokovost, čímž celou školu živí. Ne náhodou se množí studijní programy, které kombinují tradiční společenskovědní obory tak, že se vynechá všechno obtížné. Zůstane řada „základů“ a „úvodů“. Troška historie, ale bez nutnosti naučit se číst staré rukopisy, troška sociologie, ale proboha jen žádnou statistiku atp. Přítel historik byl letos přizván k obhajobě závěrečných prací na jednom novém mezioboru a vrátil se zoufalý: „Studenti byli zanedbaní. Nikdo mi nevysvětlil, podle jakých kritérií práce posuzují. Na historii by většina z nich k obhajobě vůbec nebyla přijata už jen pro nesplnění nejzákladnějších formalit.“ Podobnou zkušenost jsem udělal jako redaktor časopisu Dějiny a současnost. Nad příspěvky, které nabízejí k otištění čerství absolventi z obhájených prací, někdy zůstává rozum stát. Jeden pán se divil, proč nechci rozeslat k posouzení jeho magisterskou práci o politické kultuře Finska, kterou napsal a obhájil, aniž uměl finsky. Četl jsem také objemný spis o Francii v Evropské unii sestavený z anglicky psaných příruček a esej o stavu Afriky od člověka, který sám byl nejjižněji v Bibione. Mám pocit, že autorům těchto textů jejich vědečtí školitelé zapomněli něco důležitého prozradit. A že tuto iluzi vzdělávání a vědy musí obsluhovat lhostejní učitelé a iluzorní profesoři.

Nepůvodnost má ve společenských vědách mnoho podob. Budilova aféra je důležitá pro vyjasnění toho, kde leží meze, za něž nelze ustoupit ani o píď. A to ani v blízké budoucnosti, kdy bude celý národ zapsaný na evropská studia nebo kulturologii, vysokoškolských profesorů bude víc než instalatérů, všichni budou učit středoškolským způsobem a k tomu z tradičních důvodů simulovat vědeckou práci.