Tomáš Zahradníček: Deset knih, které změnily mě

[MF Dnes, 15.8.2007, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Čteme si doma sobotní noviny a hrajeme na „Deset knih, které změnily mě“, protože zakoupený seznam „Deseti knih, které změnily svět“, se hodí leda na nástěnku pomocné školy. Teď jsou navíc prázdniny! Pravidla hry: Člověk si musí pamatovat, jak s ním kniha něco udělala, jak ho praštila, přeorala, zjančila, začarovala nebo i něco důležitého naučila. Kdo chce hrát s námi, pošle komentovaný seznam naší Hajdule. Já už to udělal:

Tři mušketýři. Četla mi je babička. Celé víkendy, od časného rána do večera. Na konci dlouhých odstavců usrkávala vodu. Žádala jen oběd a polední pauzu. Pak mi četla další knihy dle vlastního výběru – muselo to být dost dobré pro mě, prvňáka, i pro ni. Do svých devadesáti let si zachovala přednes dcerky pana řídícího z konce 19. století.

(Tak jako ona neprociťovali každé slovo ani v Nedělní chvilce poezie, do francouzských jmen vkládala na správných místech ušlechtilé nosovky.) Veverku Zrzečku, kterou se máma snažila propašovat do našeho pořadníku, babička odmítla.

Ostrov třiceti rakví. Literatura nevhodná pro děti se na chatě skladovala v horní polici otcova stringu. Jako začínající samočtenář jsem ji pečlivě procházel. Do Maurice Leblanka jsem se začetl s první větou na náhodně otevřené stránce a náš intimní vztah přetrval dodnes. Překlad z dvacátých let se jmenoval „Ostrov záhad“. Žádná pirátská romantika, ale Arséne Lupin na stopě šílence, jemuž se devětadvacet rakví podaří naplnit.

Düsseldorfská příšera. Stejná polička. Zbeletrizovaná historie mladíka usvědčeného ze série znásilnění a sadistických vražd. Plzeňský novinář V. J. Krýsa, jméno autora mě na knize zaujalo jako první, nejspíš sledoval proces v německých novinách – nebyl to rok 1932? Každopádně nešetřil detaily. Pro třeťáka strašidelný průhled do temných stránek života dospělých. Leblanka jsem vyprávěl klukům v chebském rychlíku cestou na tábor. Poprvé jsem pocítil, jakou moc dává člověku zběhlost v literatuře. O Krýsovi jsem raději pomlčel. K přesnému vylíčení čtenářského zážitku mi chyběla slova a chybí mi doteď.

Filatelistický atlas známkových zemí. Moje první příručka.

Koupili mi ji rodiče, když jsem zůstal po operaci doma a ležel v mayovkách. Naučila mě, že příručky jsou dobrá věc: co ještě nevíte, příručkách se dozvíte. Naučné knihy, skripta a odborné časopisy osvobozují od nutnosti chodit do škol a draze platit špatné služby.

Den trifidů. Četl nám ho na pokračování Marek ve vlaku cestou na sobotní výlety. Četl nám dobrých knih víc, ale Den trifidů byl můj první velký sci-fi román. V přiměřeném věku dvanácti let padl na úrodnou půdu, ukázal mi vratkost naší civilizace a poskytl útěšný rámec starostem se školou, rodiči a kamarády.

Drama v Livonsku. Nikdy jsem ho nečetl. Verneovku půjčenou z městské knihovny mi učitelka zabavila dřív, než jsem se pod lavicí prokousal první kapitolou. Řekla, že mi ji vrátí na konci roku, nikdy ji nevrátila. Ani jsem se nepřipomínal a z kapesného zaplatil ztrátu. Měla si to pamatovat. Kniha nepřečtená, a přece důležitá – díky ní jsem si dotvořil názor na české školství. Za Husáka šlo v zásadě o babokracii. Všechna čest výjimkám, mnoho jsem jich nepotkal.

Nechával jsem si od táty vypravovat, jak mu od primy páni profesoři vykali, oslovovali ho pane, nechodili v korkových dřevácích, ale v polobotkách. Mně bezostyšně tykali tak dlouho, dokud mě věk neosvobodil z dosahu jejich moci.

Zvláštní, že nemohu s čistým svědomím zařadit nic z pozdější četby. V nejlepších gymnaziálních letech nade mnou učitelé zlomili hůl a raději neviděli, že si hned od zvonění čtu, to jsem drtil knihovní regály tempem kniha denně. Buď jsem četl moc rychle, nebo špatně, nebo se mi už udělala na čtenářské duši hroší kůže.

Ještě k pravidlům hry: Nevadí, že knih nedáte dohromady deset. Hlavně aby byly poctivě vydolované.