Tomáš Zahradníček: České písničky, které máte rádi

[MF Dnes, 12.9.2007] - ukázat všechny fejetony

Studovat jazyk a zvyky českých řemeslníků je činnost nečekaně povznášející.

Každou chvíli má člověk sto chutí vypnout míchačku, sednout ke stolu a zaznamenat řemeslnické rozhovory. Sepsat názvy, které dávají věcem, zdokumentovat přísloví, pořekadla a průpovídky. Zalepit skromný příspěvek k poznání mluvy stavebních dělníků na Mladovožicku do obálky a poslat ho Čeňkovi Zíbrtovi do redakce „Českého lidu“.

Není kdy. Malta sice našemu zednickému mistrovi Touškovi „slíbila, že bude držet“, ale cihly, jak mě důrazně upozorňuje, mu „nahoru samy nevyskáčou“. Jakmile na lešení dojde materiál, hned si hlasitě stěžuje, že „má vyžráno“. Nosíme mu tedy další cihly a další maltu na určené místo („krávě dávej před hubu, zedníkovi za prdel“) tak dlouho, než vyspraví i největší ratejnu, kde „by mohli tancovat ze třech vesnic“. Má s tím „nějakýho mláceního“, ale velkých objemů se nebojí. Sebe i nás povzbuzuje tvrzením, že „když se dělá, tak se taky udělá“. A taky že udělá. Po pár hodinách úporně mlčenlivého omítání si na lešení začne pískat, potom prozpěvovat a za nějaký čas vesele oznamuje, že se zase jeden „kus práce“ blíží ke konci: „Už se z toho vidim!“

Zpívat si u práce může dneska málokdo i na stavbě. Hluk motorových pil, vrtaček, brusek a dalšího elektrického nářadí odnaučil zpívat většinu povolání. Posledními, které každou chvíli slyším, že si něco broukají a notují, jsou zedníci a lakýrníci. Zpěvy stavebních dělníků, kterými doprovázejí monotónní činnosti, však patří ke kapitolám neradostným.

Prodlužovačka, rádio a z něj směs šlágrů českého hudebního průmyslu posledních čtyřiceti let. Od časného rána do pozdního večera. Naladěním stanice, která hraje „hezky česky“, jak tam do zblbnutí opakují, pracovní den začíná a jejím vypnutím končí.

Když se dílo daří, zpívá se s nimi, s Karlem, Evou,Waldou, Helenou, Vaškem, Hankou, Daliborem, Ivetou, Honzou, Petrou, Jarkem, Luckou a dalšími. V tomto světě „hezky česky“ může znamenat i slovensky.

Když se náhodou podaří rádio zašantročit, dočká se badatel zase stejných zpěvů. Každodenním poslechem se usazují v dutinách mozkovny, přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži. Po půlročním ozařování jsem se přistihl, že si cestou ze schodů broukám „Já... byla naivní a hloupá“. Že by si někdo přede mnou zanotoval řemeslnický popěvek, to se mi poštěstilo jenom jednou. Jestli jsem správně zachytil slova, zněla takto: „Z bláta a kamení / stavíme domy, / v kterých přebývají / nejbohatší páni.“

Právo naladit stanici svého srdce má na stavbě mistr, většinou tedy starší člověk, který si každý den rád procítěně zabrouká „Už mi, lásko, není dvacet let“. Mladým to je buď fuk, nebo se zařizují po svém, nosí na uších sluchátka a u pasu přehrávače. Nebo se s mistrem škádlí a rádio mu přelaďují. „Hergot, co to je, že nehrajou hezky česky? Já jim nerozumím. Že mi nadávají? Kluci, pojďte, už jsem to opravil. Zpívá Michal David.“ - „Néé, zase české písničky, které nemáme rádi.“ - „Mladej člověk musí vydržet. Víte, co já zkusil zamlada, když si strejdové celej den pouštěli dechovku?“

Vložil jsem se do hovoru: „To se vám Michal David vážně líbí?“ -„Jo. Ne. Já nevím. Asi jo. Mně se hlavně líbí práce, když si u ní můžu zazpívat. A co hrajou jinde si zpívat nemůžu, protože to neznám.“ Musím říct, že se mi trochu ulevilo.