Tomáš Zahradníček: Prohraná bitva generála Kaczynského

[MF Dnes, 24.10.2007, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Nejčastější reakcí na nedělní porážku Jarosława Kaczynského v parlamentních volbách je úleva, že Poláci nepřijali jeho způsob vládnutí jako novou normu. Spokojenost s výsledkem celkem přirozeně vyzařuje z komentářů zahraničního tisku a diskusí na polských internetových fórech (Kaczynského voliči počítač nemívají doma ani v práci), ale také z většiny povolebních ohlasů polských biskupů. Politik, který chtěl vést svůj národ do velkých bitev, zůstal poražen v celonárodním plebiscitu.

Po dvou letech Kaczynského vlády je to úleva přirozená. Koalice jeho strany Právo a spravedlnost se Sebeobranou a Ligou polských rodin patřila k nejbizarnějším vládním sestavám, jaké střední Evropa po roce 1989 zažila, a to že už něco zažila! Ministři jeho vlády se předháněli ve vymýšlení neexistujících problémů, pro něž navrhovali originální řešení – jako tu slavnou cenzuru školní četby. Proto teď vyhrál Donald Tusk s programem obyčejné liberální politické vlády, zabývající se obyčejnými věcmi, jako jsou veřejné rozpočty, penzijní systém a doprava.

Myšlení Jarosława Kaczynského vychází z jedné verze polské historie. Z chápání polského národa jako osudově mučednického a věčně bojujícího o holou existenci s odvěkými nepřáteli (Němci a Rusové) a s vnitřními rozvratníky, kteří nahlodávají jednotu ohrožené národní pospolitosti (komunisté, intelektuálové, kosmopolité). O tom, kdo je opravdový Polák a jaké má národ právě nyní úkoly na frontách, rozhoduje jasnozřivý vůdce národa, následovník povstaleckých velitelů, průběžně rozesílající houfcům věrných aktualizované směrnice. V tomto pojetí světa bitva střídá bitvu a žádná z válek nikdy nekončí, i kdyby snad právě formálně panoval mír. Národ musí stále stát na stráži a udržovat vysokou bojovou pohotovost. Kdo tomu nechce rozumět, sám se přidává na stranu nepřátel a musíme ho započítat mezi rozvratníky.

Právě takto Jarosław Kaczynski také konal. Dobojovával války, které by snad někdo jiný mohl pokládat za dávno skončené – hlavně ty s Německem, s Ruskem a s komunisty. V předvečer voleb řekl, že pokud jeho strana nevyhraje, čeká národ druhý „13. prosinec“ (vyhlášení stanného práva generálem Jaruzelským v roce 1981). V neděli vyjmenoval seznam členů nepřátelské koalice, jíž právě podlehl. Na prvním místě uvedl levicový týdeník, časopis „Fakty i mity“, který, cituji: „zaměstnával vraha kněze Popiełuszka“ (zabitého polskou tajnou policií v roce 1984).

Pravda je taková, že volby prohrál s Donaldem Tuskem, který není žádná temná postava z dob komunismu, ale nositel stejně průzračného disidentského životopisu, jakým se pyšní sám Kaczynski. Citované dva výroky z posledních dní, a podobných by se za dvě léta vládnutí napočítaly stovky, snad naznačují, proč dokázal zmobilizovat tolik Poláků, především mladých, aby šli k volbám a hlasovali proti němu jako symbolu vyšinuté, bezohledné a manipulativní vlády.

Fenomén Kaczynského vlády býval v posledních dvou letech vykládán jako příklad politické deprese, do níž upadly středoevropské státy po vstupu do EU. Jako by tu najednou chyběla půda pod nohama pro rozumnou politiku na úrovni národních vlád, oslabených na jedné straně předáním pravomocí kolektivnímu vedení Unie a na druhé straně regionálním samosprávám. Potíže s nalezením perspektivní polohy a vládního programu se netýkaly pouze Polska, ale polský premiér je svým naprostým ponorem do minulosti nejvýrazněji zosobňoval. Po víkendu se obraz regionu změnil k lepšímu: představitele polské národní martyrologie přesvědčivě porazil program racionální státní administrativy.

I když je třeba dodat, že pro Jarosława Kaczynského, který prohrál s třicetiprocentní podporou voličů v zádech, žádnou prohranou bitvou válka nekončí.