Tomáš Zahradníček: Národnost vyplňujme srdcem

[MF Dnes, 6.4.2011, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Psal jsem tu nedávno o polských Slezanech. Od minulého týdne je kolem jejich hnutí za přihlášení se ke slezské národnosti politická mela, která plní noviny. Šéf konzervativní opozice Jarosław Kaczyňski prohlásil, že odmítá uznat slezskou národnost: „Tvrzení, že slezský národ existuje, pokládáme za skrytou německou volbu.“ Je to nejcitovanější věta v polských novinách těchto dní. Desítky polemiků už několik dní brání slezskou národnostní identitu jako slučitelnou s příslušností k polskému politickému národu. Nebo tvrdí, že národnost neníměřitelná veličina, ale delikátní problém spojený s identitou člověka, v němž hraje hlavní roli osobní rozhodnutí.

Kaczyňski se proti hromobití, které se na něho sesypalo, brání, že nijak nezpochybňoval regionální patriotismus ani krajové zvláštnosti Slezanů, ale že to pro něho není totéž co národní příslušnost. V obhajobě národní jednoty proti regionalismu s národotvornými ambicemi však zůstal osamocen.

Prohlížím si instruktáž, jak vyplňovat kolonku „národnost“ v našem sčítání. Pán říká, že jimámvyplnit srdcem. V tiskových materiálech nacházím vysvětlení, že „národnost je na rozdíl od jazyka nebo občanství otázkou pocitu“. To je přesně stanovisko, které v Polsku zastávají Kaczyňského kritici. Ale jak debata u sousedů ukazuje, není to ve střední Evropě zdaleka jediná živá definice pojmů „národ“ a „národnost“.

Naši předkové po generace věřili, že národy rovnou stvořil Bůh. Věda v 19. století dospěla k názoru, že národy stvořil vývoj. Výsledek, tedy národy, byl v obou případech pokládán za uchopitelnou veličinu. Marxistickou verzi tohoto názoru se učily generace ve školách. Pamatujete, národ byl přece historicky vzniklou pospolitostí zformovanou na základě jazykového, územního a hospodářského společenství, místních zvláštností a duchovní kultury.

Posledních padesát roků probíhala ve společenských vědách o národech velká debata, která rozšířila poznání, jak moderní národy vznikaly a čím jsou. Dnes neplatí jedna nesporná teorie, žije jich vedle sebe několik. Všechny uznávají, že moderní národ úspěšně vznikl ve vhodný čas projevenou politickou vůlí z příhodného sociálního substrátu.

Liší se tím, jakou váhu přičítají vůli. Z této debaty zlidověl (znovinovatěl) karikovaný zlomeček v podobě tvrzení, že národy jsou svévolným výmyslem intelektuálů a že nejdůležitější pro jejich ustavení má být „pocit“.

Polská novinová debata o Slezanech je zatím málo zajímavá, protože zaznívají jenom extrémně snadná stanoviska. Na jedné straně věčně daná polskost, na druhé neomezeně svobodná vůle, volba národní příslušnosti jako svačiny v bufetu. Druhé stanovisko zastávají i čeští statistici, kteří se domnívají, že v kolonce „národnost“ sčítají pocity.

Chápu, že každé jiné řešení by přinášelo větší potíže. Jenže co si mají se svobodou vyjádřit svůj národní pocit počít lidé, kteří jsou občanstvím, jazykem, domácí i školní výchovou Češi, ale vypadají tak, že je 99 procent příslušníků českého národa pokládá třeba za černochy? Ano, shodneme se snadno, černoch může patřit k české politické obci i k české kultuře. Může mít také českou národnost? Já bych to nikomu nechtěl zakazovat. Jenže k funkční identitě nestačí jen osobní rozhodnutí, je potřeba také souhlas okolí. Přijetí do klubu. Co by na takovou volbu řeklo vaše srdce?