Tomáš Zahradníček: Proč se tu daří jenom hokeji?

[MF Dnes, 16.5.2011 , str. 8] - ukázat všechny fejetony

Trvá to od chvíle, co vzali první Češi do rukou hokejky. Reprezentace vyhrála v roce 1911 hned první mistrovský turnaj, kterého se zúčastnila. Od té doby prošly českým hokejem generace a všechny vozily jednu medaili za druhou. Čtvrté místo na světě je při této normě bráno jako slabý výsledek, občasné páté či šesté propadák. Nebylo jich vlastně moc. Napadá mě, že sotva najdeme jiný obor lidské činnosti, v němž bychom si na takové normy mohli zvyknout. Nic, v čem se našincům tak vedlo za císaře pána jako za Masaryka, za Háchy jako za Husáka nebo Klause. Celých sto roků, to už nebude náhoda.

Stačí vyjmenovat pár vladařů a hned je vidět nesoulad s hokejovými úspěchy. Připomíná se to právem. Úvahy o souběhu hokejových a politických dějin často končí smutkem a výčitkou: Hrát světový hokej je hezké, ale neměli jsme se soustředit na důležitější věci? Rok 1938 začal tím, že jsme na ledě porazili Německo 3:0 – bravo. V roce 1949 vyhráli Češi a Slováci oba velké turnaje a stali se mistry Evropy i mistry světa – jenže jenom v hokeji. Rok 1969, to byl přece triumf, dvakrát za sebou porazit Sovětský svaz s jeho tehdejší úrovní – v hokeji. Vždyť to vypadá málem jako výsměch. Jako náhradní činnost, zvlášť urputně provozovaná v době selhávání v hlavních disciplínách.

Jenže, říkáte si, co měli ti kluci dělat? To měli ještě ke všemu prohrávat hokejisté? Namítnu, že možná měli. Hokejové úspěchy jsou opiem českého lidu, který pod jejich vlivem snáší věci, které by za střízliva nestrpěl.

Ale o to se dneska přít nechci. Zajímá mě, čím to je, že se u nás stále daří právě hokeji. Nabízím odpověď, že nejde o brusle ani hokejky. To hlavní bude ve velikosti kolektivu, což je v případě hokejového týmu dvacet až třicet lidí. Mám za to, že právě takto velkým uskupením se v české společnosti daří nejlépe a hokej je toho jenom jedním dokladem.

Kdykoli jsem u nás potkal dobře sehranou společnost, klub nebo firmu, tvořilo její jádro dvacet třicet lidí. Této velikosti samočinně nabývají spolky a kroužky z různých sfér lidských aktivit. S dvacítkou lidí, kteří se dobře sejdou, můžete podnikat velké věci, aniž by se komunita musela vyčerpávat vytvářením složitější organizace. Ne náhodou jsou tak velké školní třídy a skautské tábory.

Rozdíly mezi malým kolektivem a strukturovanou institucí jsou všude, ale u nás mi připadají propastné. Najdeme národy, které nezorganizují dobře nic. Najdeme jiné, kde podobně dobře umějí dát dohromady osmiveslici jako krajský úřad. U nás malé skupiny fungují dobře, ba často výborně, zatímco složitější struktury drhnou a skřípají. Souběžné srovnání hokejových a politických dějin posledního století to myslím ukazuje.

Tak si říkám, že místo zlobení se na hokejisty pro stabilní opiové příděly by bylo přínosnější se jejich úspěchem inspirovat. Je to vlastně snadné. Až budete u nás něco organizovat, netvořte z lidí instituce, ale rozdělte je do tlup, v nich se Čechům žije i pracuje nejlépe. Vyberte brankářskou jedničku, nechte hráče zvolit kapitána a pusťte je na led. Můžete právem předpokládat, že to vyjde: v nejhorším budete tak čtvrtí či pátí na světě.