Tomáš Zahradníček: Co dělají historikové na sjezdu

[MF Dnes, 21.9.2011 , str. 14] - ukázat všechny fejetony

Rychlík mířil k Chocni, chodbičkou rázoval profesor s Lidovými novinami a ukazoval je nalevo napravo, četli jste to? Petr Zídek se tam posmíval historikům, že si pořádají sjezd. „Zatímco sjezdy spisovatelů, novinářů či dramatických umělců skončily v roce 1989 s komunistickým režimem, sjezdy historiků se konají vesele dál. (...) Proč čeští historici i po roce 1989 pokračují ve sjezdové tradici, je poněkud nepochopitelné.“ Všichni jsme tam zrovna jeli. Umínil jsem si, že napíšu, co dělají historici na sjezdu.

První den se do ostravského kulturního domu sjely tři stovky lidí. Šest mluvčích předneslo příspěvky, dohromady zprávu o stavu oboru. Celkem vzato to byl kartáč a zdál se mi výstižný. Každý po svém vykládali, kde vidí největší potíže a jak jim rozumějí. Přestávek i večeře nastojato jsem využil k popovídání se známými a představil se pár lidem. Večer se společnost rozptýlila do mnoha místních podniků a pokračovala ve velkých i malých tématech, která přinesl první den.

V druhém jsme se rozdělili do desítky menších místností podle témat a podoborů: hranice v historii, tělo, středověk, dějepis ve škole... V každé šel proud přednášek a diskusí. Začal jsem ráno s našinci ze soudobých dějin, pak procházel další sály a sledoval výklady a dohady. Výborný den, mnoho pro mě nových tváří, zajímavé náměty i debaty. O přestávkách se vyzvídalo, co se děje jinde. V podvečer vlastivědná procházka s průvodkyní smrákajícím se centrem. Dopovídání témat dne v malých kroužcích u večeře i po ní. Improvizovaná sportovní vložka: ve stolním fotbálku v Pivním baru Dílo porazilo družstvo soudobých dějin archiváře pražské univerzity, i když jsem chytal pod psa. Junioři šli ještě tancovat do Stodolní.

Třetí den byly na programu zprávy z jednotlivých sekcí. Trochu jsem se toho obával. Zbytečně. Zpravodajové si přes noc připravili shrnutí, o čem byla řeč a kam vedla, přidali k tomu své komentáře a byl z toho zajímavý celkový obrázek. Následovala velká závěrečná diskuse ke všemu, co se nakouslo a bylo třeba trochu dopovědět. Rozverné závěrečné slovo doyena. A už loučení, pozdní oběd a na vlak.

Vyšlo mi to domů na šest hodin cesty a měl jsem čas si celý sjezd ještě přehrát. Byl jsem rád, že jsem se do Ostravy vypravil. Jistě, kdybych průběžně četl třikrát víc knih a časopisů, než svedu, neslyšel bych tolik nového. Soustředěné dovzdělávání je ale jenom menší půlka zážitku. Hlavně jsem měl ozdravný pocit z toho, že si tolik lidí vyšetřilo čas, na tři dny se zavřelo před světem a věnovalo je povídání s kolegy ze všech koutů země, kteří dělají podobné věci a mají s tím podobné starosti. S dnešními oborovými šéfy, s veterány, začátečníky i pozorovateli z ciziny.

Připadá mi to jako nejnormálnější věc na světě, že lidé udržují oborový spolek a scházejí se ve věcech společného zájmu. Kdo nemá rád slovo sjezd, může říkat valné shromáždění nebo potlach. Zavedená a reprezentativní profesní samospráva spojená s občasným sjezdováním, již si dokázali historici uchovat, je u nás dneska vzácnost. Je mi líto branží, které si to zařídit nedokážou. Jako třeba novináři. Redaktor deníku, který se historikům posmívá, mi připomíná pána, který si navykl na život v ruině a nahlas se diví, proč sousedé občas vyspravují střechu.