Tomáš Zahradníček: Svátky neslavitelné

[MF Dnes, 2.11.2011 , str. 10] - ukázat všechny fejetony

Se státními svátky odvozenými od historických událostí není hlavní nesnáz v tom, co připomínají. Větší potíže způsobuje nesoulad v představě, jak se s takovým svátkem zachází. Co se dělá a proč se to dělá. Jestli svátek chápeme jako rituál, nebo jako jubileum.

Pokud by státní svátek, řekněme 28. říjen, byl rituálem, máme se svátečně obléci a naladit. Vyslechnout na návsi projev pana starosty a pana řídícího. Zahrát divadlo a muziku, promítnout v sokolovně film, ukázat dětem ve starých knihách pár obrázků. A pak už jenom zpívat a tancovat a veselit se. Tak by vypadal sváteční rituál republiky, nahrazující tradiční oslavy vladařových narozenin. Svátek radosti, sousedských setkání a spoluprožívání. Byl by to pěkný svátek a o minulosti by se moc nepřemýšlelo. Proč také. Určující pocit oslavy by vyjadřovala věta, kterou mi nadiktovala paní, která zrovna vypráví v rozhlase o své vášni pro minulost: „Já jsem historii zbožňovala už jako malá holka.“ Historie, to jsou králové a princezny a hrdinové a všichni jsou moc fajn a my jsme taky fajn, že si na ně vzpomeneme.

Republika se zbožňuje trochu obtížněji než princezny a hrdinové. Lidé si ji přirozeně připodobňují svým potřebám, polidšťují si ji. Francouzi si k tomu vynalezli symbolickou postavu Marianny, věčně mladé, krásné a svůdné republiky, které se na barikádách vždycky rozhalí košilka. Nemlich stejnou se snažili uvést do oběhu i čeští karikaturisté a kreslíři vlasteneckých alegorií, ale Čechie se neujala. Pro Čechy je republika chlap. Připomíná se na oslavách jako Masarykova vousatá tvář, případně ve svaté trojici s Benešem a Štefánikem. Ale co, ať už si ji připomínáme jako dívku nebo jako kmeta, oslavovat se polidštěná republika dá hezky a zvesela.

Jenže tu je druhá, konkurenční představa o takovém svátku. Osvícenská. Podle ní to není další masopust, ale výročí jisté závažné historické události, kterou si máme pro ten den zpřítomnit a promyslet. Svátek kritického ducha a erudice. Den studia, dovzdělávání a diskusí. Žádné zbožňování a pálení kadidel. Sluší se jít do muzea na cyklus přednášek. Slaví se chladnokrevnost a břitký úsudek, odstup a trefnost. To všechno proto, aby se společnost pocvičila v přemýšlení o spletitostech dějin, v tříbení stanovisek ve vzájemných diskusích. A sama sebe ujistila, že to tady lidem pálí, že se nebojí myslet a že se na to dá spolehnout. Oslavovat takto problematizovanou minulost se dá zajímavě a zvesela.

Problém je v tom, že se společnost rozchází v názoru, která z těchto dvou podob státního svátku je ta pravá. Oboje najednou dělat nemůžete. Část společnosti vypne mozek a svátečně se naladí, druhá o svátku hlasitě mudruje. Výsledek je ten, že jedna parta druhé svátek otráví.

Strašně dlouho mi nedocházelo, v čem je u nás se svátky takový problém. Rozsvítilo se mi až letos nad dopisem jednoho starého pána. Ani mi nenadával. Jenom byl smutný, že jsem mu zkazil sváteční den tím, že jsem k výročí oprášil pár pozapomenutých kritických hlasů. Proč tohle musíte dělat zrovna o svátku? ptal se mě. Konečně jsem pochopil, že ten hlavní rozdíl mezi námi nebude v názorech na minulost, ale v názorech na svátek.

Já slavil den kritického myšlení a chtěl jsem uctít čtenáře slovy, jaká se k jubilejnímu tématu neslyší každý den. Ten pán si šel koupit noviny a čekal od nich souznění, které by ho dostalo do sváteční nálady. A tak jsme do sebe nechtěně vrazili a oba jsme z toho mrzutí.

Dobrá, pro mě je problém celkem jasný: Jak se domluvíme napříště? Budeme 17. listopad oslavovat, nebo o něm budeme mluvit? Kdo takový spor vlastně může rozhodnout a zbavit nás tíže neoslavitelných svátků a mrzutých nedorozumění? Parlament? Vůbec se mi takový výsledek úvahy nelíbí, ale jiný mě nenapadá.